S popínavkami bez předsudků - vhodné druhy na fasády budov

Dřeviny pnoucí a popínavé nemají samonosnou kostru jako mají stromy, tzn. kmen a větve, nicméně mnohé druhy mají schopnost dorůst do délky 20 m i více. Nemají-li tyto dřeviny oporu, např. kmeny stromů, různé konstrukce nebo fasády budov, pak se jen plazí po povrchu půdy.

Domovem většiny z nich jsou tropické pralesy; z mírných klimatických pásem pochází je několik druhů. U nás jsou domovem jen tři druhy – břečťan, plamének a zimolez. Pnoucí dřeviny jsou tedy „beztvaré“. V zásadě při vzrůstu přijímají tvar podkladu, který jim slouží jako podpěra. Uchytí-li se na sloupu, přijímají časem tvar válce nebo sloupovitého druhu topolu. Uchytí-li se na fasádě budovy, přijmou její plošný tvar.

Velké možnosti i s malým výběrem

V našich klimatických podmínkách by se dalo využívat asi 90 druhů pnoucích a popínavých dřevin, ovšem prakticky má význam sázet asi 30 druhů. V okrasných školkách s většími nebo menšími potížemi seženeme dokonce "pouze" 15 druhů.

V zahradách rodinných domů naleznou pnoucí a popínavé dřeviny vždy své uplatnění. Hodí se k tomu, aby porůstaly kovové, dřevěné i cihelné ploty a kamenné zídky, aby přizdobovaly zahradní altány a pergoly, mohou hrát roli i jako náhrada trávníků (zejména stálezelený břečťan) a mohou porůstat i holé kmeny stromů a pokrývat nevzhledné sloupy. Mohou též porůstat i fasády budov. V odborných kruzích se porůstání budov a všelijakých jiných konstrukcí říká "vertikální ozeleňování".

Zelený dům působí v ulici vedle domů s oprýskanými či naopak novými křiklavě svítícími fasádami velmi honosně, vzhledně a harmonicky. Zbarvení se mění podle intenzity slunečního záření a ročního období.

Foto (C) PETR VELFEL

Porůstání budov pnoucími a popínavými dřevinami není u nás rozhodně neznámé, i když ne tolik praktikované. Z minulosti se totiž tradují určité negativní zkušenosti – lidé naslouchají s větší zvědavostí právě zprávám špatným, ty si pamatují a předávají z generace na generaci spíše než ty pozitivní. Proto jsou řadu desetiletí opakovány až s nekritickou zarputilostí námitky proti ozeleňování fasád. Námitky mají v zásadě tutéž konzervativní skladbu. Zdivo údajně pod rostlinným pláštěm vlhne, omítka se narušuje, ve spleti výhonů se drží obtížný hmyz a po výhonech do oken bytů šplhají nebezpeční hlodavci. Protiargumenty z exaktního výzkumu, že tomu tak není, stejně jako zkušenosti obyvatel žijících v domech porostlých některými druhy pnoucích a popínavých dřevin tyto pověry ještě nepřekonaly.

Fámám je třeba učinit přítrž!

Zatímco u nás je vertikální ozeleňování budov (i činžáků a paneláků) stále ještě otázkou dobrovolné iniciativy jednotlivců s tzv. předstihovým myšlením, v řadě zemí západní Evropy je oficiálně propagováno a všemožně podporováno z následujících důvodů:

• Pnoucí a popínavé dřeviny jsou konkrétním příspěvkem k žádoucí ekologizaci obytného prostředí, zvláště ve městech. Ozeleněné fasády domů poskytují příznivé prostředí řadě živočichů, jako jsou ptáci, motýli, brouci, mravenci nebo včely.
• Zeleň na fasádách přispívá k základnímu koloběhu zajišťujícímu přírodní rovnováhu (hmyz je například nenahraditelný pro opylování kulturních rostlin a zároveň je důležitou složkou výživy různých jiných živočišných druhů – ptáků a hmyzožravců.
• Pnoucí a popínavé dřeviny účinně zlepšují klima ve městech a čistí vzduch.
• Zobytňují prostředí tím, že vracejí prvky přírody do těsného kontaktu s člověkem.
• Zpříjemňují a zlepšují vzhled sídel.
• Chrání budovy před větrem a deštěm, působí termoregulačně a pohlcují částečně hluk.
• Pnoucí a popínavé dřeviny na fasádách působí jako vyrovnávací tepelná clona. Zabraňují tomu, aby se zdivo budov, a tím i bytové prostory v horkých letních dnech přehřívaly a v zimě promrzaly (proti zimnímu promrzání mají význam jen druhy stálezelené).

Nechte si poradit u odborníků

Uváděné argumenty by měly podpořit pozitivní názor na užitečnost ozeleňování fasád budov pnoucími a popínavými dřevinami. Samozřejmě že je užitečné nezavírat oči i před případnými negativy. Ale k tomu většinou stačí si zjistit něco o vlastnostech konkrétních rotlin. Poškozovat omítky fasád nebo zdivo staveb mohou pnoucí a popínavé druhy dřevin ze skupiny kořenujících, kam patří zejména křivouš nebo trubač (Campsis radicans), břečťan popínavý (Hedera helix) a hortenzie řapíkatá (Hydrangea petiolaris). Příčepivé (přidržující) kořínky těchto druhů se na výhonech mohou změnit na normální (savé) a začít vrůstat do zdiva a mechanicky ho rozrušovat. K takovému jevu může ovšem dojít pouze na již narušeném a trvale vlhkém zdivu, nikoliv na zdivu kvalitním, neporušeném a suchém.

Určité riziko v sobě nese i použití některé ovíjivé liány, jakou je např. zimokeř okrouhlolistý (Celastrus orbiculatus) a zimokeř popínavý (Celastrus scandens). Patří do skupiny ovíjivých pnoucích dřevin, které potřebují podpěrnou konstrukci upevněnou na fasádu, aby její pomocí mohly dorůst do délky (nebo výšky) svých asi 10 m. Zimokeře patří doslova mezi rostlinné "škrtiče" a začnou-li například obtáčet svými stahujícími se výhony okapovou rouru, jsou schopny ji v krátkém čase rozmačkat. Proto se vyplatí mít znalosti o vlastnostech pnoucích a popínavých dřevin nebo si nechat poradit zasvěceným odborníkem.

Popínavé rostliny dokáží zazelenit váš dům během pár let. Ten se stane zdrojem potravy pro včely a úkrytem pro drobné ptactvo.

Foto (C) PETR VELFEL

Několik kritérií pro výběr

Neuškodí tedy několik základních informací. Z hlediska výběru pnoucích a popínavých dřevin je třeba přihlížet zejména k nárokům těchto rostlin na stanoviště a ke způsobu, jakým se tyto dřeviny pnou nebo popínají, což rozhoduje o tom, zda potřebují nebo nepotřebují podpěrné konstrukce. Podle způsobu popínání je možno tyto dřeviny rozdělit do 5 charakteristických skupin:

1. Kořenující pnoucí dřeviny se přidržují kolmých podpěr svými pomocnými kořínky, které se vytvářejí po celé délce výhonů rostlin na straně odvrácené od světla. Tyto kořínky se nazývají "příčepivé" pro podobnost způsobu fixace na členitý povrch truhlářskému způsobu spojování dřevěných prvků čepováním. Rostliny této skupiny jsou tedy samopnoucí, ovšem potřebují mít jako podklad hrubou, členitou omítku, spárované zdivo nebo rozpukanou borku stromů. Jak již bylo výše uvedeno, patří do této skupiny křivouš anebo trubač (Campsis radicans), který dorůstá výšek kolem 10 m, je teplomilnější a nejlépe roste na jižních, chráněných fasádách. Dalším členem této skupiny je naše jediná stálezelená liána – břečťan popínavý (Hedera helix), který má schopnost růst do výšek až 20 m a nejlépe se mu daří ve vlhké půdě a v polostínu.

Má-li dostatek vláhy v půdě, roste pak velmi dobře i na plném slunci. Třetím dostupným členem této skupiny je hortenzie řapíkatá (Hydrangea petiolaris), která roste pomalu a dorůstá v příznivých podmínkách výšky nad 10 m. V červnu a červenci nápadně kvete a vyžaduje teplou polohu, polostín a hlubší, živnou, humusovitou, vlhčí a mírně kyselou půdu.

Břečťan si do zahrady můžeme přinést z lesa, kde se nejčasteji pne po kůře stromu, která mu svými nerovnostmi dopřává oporu.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

2. Ovíjivé pnoucí rostliny vyžadují nějakou jednoduchou oporu – tyč, sloup, kmen stromu, pletivo s velkými oky – kolem níž se spirálovitě otáčejí (omotávají) a tak se dostávají vzhůru. Chceme-li těmito druhy ozelenit fasády domů, musíme na nich nejdříve instalovat ocelová, silonová lana nebo síť, která má převahu vertikálních linií. Optimální vzdálenost těchto prvků od povrchu fasády je 15 – 30 cm, vzdálenost prvků od sebe pak 30 – 50 cm. Ocelová nebo silonová lana by měla být drsná (betonářská ocel, lana s uzlíky), aby výhony rostlin nesklouzávaly. Povrchová úprava ocelových prvků musí být antikorozní, dřevěné latě musejí být impregnované.

Dřeviny, které se do této skupiny řadí: aktinídie význačná (Actinidia arguta) – roste bujně až do výšky 8 m, plody jsou jedlé bobule podobné angreštu, vyžaduje chráněné stanoviště, mírný polostín a živnější propustné půdy. Druhou dřevinou tohoto rodu, slabšího vzrůstu a méně ovíjivá je aktinídie kolomikta (Actinidia kolomikta), která má shodné nároky s předchozí a její jedlé plody jsou žlutozelené. (Zde jen poznámka, že se pěstuje i méně otužilý druh, aktinídie čínská (Actinidia chinensis), jejíž plody kiwi se již staly u nás běžnou součástí cizokrajného ovocného sortimentu.) Důležitým druhem je podražec velkolistý (Aristolochia macrophylla). Má dostupnost až do 20 m a listy může mít i přes 20 cm dlouhé. Nejlépe mu vyhovují živnější a mírně vlhké půdy, nesnáší úpal, a proto se optimálně vyvíjí na severních fasádách – v zástinu. Zimokeř okrouhlolistý (Celastrus orbiculatus) dorůstá do výšky okolo 10 m, semena má jedovatá, na stanoviště neklade speciální nároky – roste dobře na slunci i v polostínu. Podobné vlastnosti, ovšem slabší vzrůst má zimokeř popínavý (Celastrus scandens). Téměř plevelné vlastnosti má opletka Aubertova (Fallopia aubertii), která má ze všech druhů pnoucích a popínavých dřevin největší roční přírůstky – až 4 m. Po oporách se ovíjí až do výšky kolem 15 m. Je nenáročná, snáší chudé půdy, sucho, úpal a znečištěné ovzduší. Vzhledem k mohutnosti vzrůstu vysává půdu a potlačuje další vegetaci, která je v dosahu.

Početnou skupinu tvoří ovíjivé zimolezy (Lonicera)

Dorůstají výšek jen do 6 m. K původním druhům s menšími nároky na stanoviště, které ovšem nesnášejí větší sucho, patří: zimolez obecný neboli „růže z Jericha“ (Lonicera caprifolium), zimolez německý (Lonicera periclymenum), zimolez japonský (Lonicera japonica) a stálezelený zimolez Henryův (Lonicera henryi). Náročnější a choulostivější pak jsou kříženci: zimolez Brownův (Lonicera × brownii), zimolez Heckrottův (Lonicera × heckrottii) a zimolez Tellmannův (Lonicera × tellmanniana). Květy většiny zimolezů příjemně voní. Cenným ovíjivým druhem je vistárie květnatá (Wisteria floriibunda) s odrůdami 'Alba', 'Rosea', a 'Macrobotrys', která dorůstá do délky asi 10 m. Vykvétá velkými hrozny vonných květů podobných květům akátu (modré, bílé, růžové). Vyžaduje teplé a slunné stanoviště a živnější propustné a vápenaté půdy. Dobře snáší sucho a úpal.

Pokud řadu let po výsadbě sazenice nekvetou a když už, tak jen málo, byl vysazen semenáč, který má tyto vlastnosti ve srovnání s roubovanci. Bohatšího vykvétání lze dosáhnout vyvazováním postranních výhonů do vodorovné polohy.

3. Úponkaté pnoucí dřeviny vyžadují též budování opěrných konstrukcí, nejlépe v podobě jemnější sítě nebo mříže, protože rostliny této skupiny šplhají vzhůru pomocí zvláštních orgánů – úponků, které obtáčejí kolem prvků podpěrné konstrukce. Úponky se přidržují i jiné známé rostliny, např. hrášek, okurky, hrachor apod. Zda budou prvky opěrné konstrukce orientovány kolmo, vodorovně nebo šikmo, není rozhodující. Schopnost úponků obepnout konstrukci je limitována průměrem profilu, z něhož jsou konstrukce vytvořeny. Optimální průřez materiálu je 2 × 3 cm nebo i menší. Vhodná velikost ok mříže nebo sítě (pletiva) je 10 × 10 cm až 20 × 20 cm. Vhodným materiálem je svařovaná betonářská síť s antikorozním povrchem. Odstup od zdi postačí 3–5 cm.

Nejvýznačnější roli v této skupině dřevin hrají plaménky (Clematis), které se dělí na botanické (původní) druhy a ušlechtilé (velkokvěté) druhy. Botanické druhy vynikají bujnějším vzrůstem a menšími nároky na stanoviště. Plamének plotní (Clematis vitalba) dorůstá do délky až 10 m a umí být obtížným plevelem, když není omezován, plamének horní (Clematis montana) dorůstá do 8 m a plamének tangutský (Clematis tangutica) do asi 3 m a kvete skoro celé léto žlutými květy. Velmi oblíbené, nicméně choulostivější a na stanoviště i péči náročnější jsou velkokvěté plaménky – kříženci, vyznačující se velkými barevnými květy (bílé, světle růžové, červené, světle modré, tmavě modré až fialové). Dorůstají maximálně do 4 m. Jsou světlomilné, nesnášejí úpal, hlavně když postihuje spodní části rostlin (proto je účelné přistínění těchto částí předsadbou vyšších trvalek). Půdy mají být propustné, humusovité, živné, přiměřeně vlhké a mírně alkalické reakce.

Důležitými zástupci této skupiny jsou révy (Vitis), které dorůstají do 10 m. Vyžadují propustné půdy, daří se na slunci a snesou i mírné zastínění. Pozornost zaslouží: réva pobřežní nebo též rezedová (Vitis riparia), jejíž v podstatě nevýrazné květy voní příjemně po rezedě, réva amurská (Vitis amurensis) a réva Coignetové (Vitis coignetiae).

Plaménky si můžete koupit v široké škále odstínů, tudíž se s nimi dá doladit jakkoli barevně laděná zahrada. Většina druhů roste na slunci a v polostínu. Prospívají, když jsou jejich kořeny zakryty. K tomu poslouží kámen či menší keř.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

4. Úponkaté pnoucí dřeviny s adhezivními terčíky. V této skupině jsou zařazeny dřeviny, které mají velmi dokonalé orgány k upevnění výhonů k podkladům. Úponky těchto rostlin vytvářejí na svých koncích malé zduřeniny pokryté na vrcholech lepkavou hmotou. Dotknou-li se omítky, kovu, skla nebo jiného podkladu, přilepí se na něj a přemění na ploché terčíky, kterými se velmi pevně "přisají". Tato skupina dřevin si proto právem nese označení "samopnoucí" a nevyžaduje budování žádných podpěrných konstrukcí. Do této skupiny patří prakticky u nás nejrozšířenější druhy: přísavník pětilistý (Parthenocissus quinquefolia), který dorůstá výšky přes 20 m a má botanické odrůdy engelmannii, murorum a saint-paulii; přísavník trojcípý (Parthenocissus tricuspidata), který dorůstá výšky přes 10 m a má pár kulturních variet 'Gloire de Boskoop' a 'Veitchii'.

5. Vzpěrné (šlahounovité) pnoucí dřeviny se řadí mezi pnoucí a popínavé dřeviny spíš z praktických důvodů. Dřeviny nevytvářejí žádné přidržovací (šplhací) orgány, kterými by se přidržovaly podkladu. Vytvářejí jen poměrně dlouhé, šlahounovité větve (výhony), kterými se opírají nebo vzpírají o podklad. Pokud je pěstujeme při zdi budov, potřebují opory jak v kolmých, tak i vodorovných směrech, pod které se mohou jejich výhony zaklesnout. Do této skupiny dřevin lze zařadit druhy uváděné obvykle v kapitolách o křovinách, a to například: pnoucí růže (Rosa – kulturní variety 'American Pillar', 'New Dawn', 'Paul's Scarlet Climber', 'Coral Dawn' aj.). K vyvazování do šířky i výšky k fasádě budovy poslouží též ostružiník Henryův (Rubus henryi), zlatice převislá (Forsythia suspensa), kustovnice obecná (Lycium halmiifolium), jasmín nahokvětý (Jasminum nudum), stálezelená hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea) a mnohé z plazivě se rozrůstajících skalníků (Cotoneaster).

Závěrem této kapitoly ještě malou poznámku. Pnoucí a popínavé dřeviny jsou cenově dostupným materiálem. Aby se během několika let pokryla fasáda rodinného domku, stačí vysázet k základům stavby jen několik sazenic (asi 3 ks na 10 m).

Pnoucí rostliny se ještě časteji než na fasádách domu objevují na plotech a zídkách. Tato kombinace živých a neživých prvků zahradu zatepluje jako obraz na stěně.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ