Vkusně zařízená zahrada pomocí doplňků

Tak jako se ve svém bytě postupně zařizujeme – vybavujeme si interiér různými doplňky, k nimž jsme pocítili osobní vztah nebo zalíbení, podobně si můžeme "zobytňovat" svou zahradu menšími, leč bytelnými předměty, kterými se naše zahrada stává postupně originálním dílem – obrazem našich zálib a vkusu.

Tvorba velkých a rozlehlých zahrad a parků, ať již historických (renesančních, barokních a přírodně krajinářských) nebo současných, měla a má své protagonisty, tvůrce – zahradní architekty. Ti pro zadavatele (investora) vymýšleli nebo vymýšlejí zahradní kompozice s větší nebo menší dávkou nápadů – zpravidla podle výše finančních prostředků, které měl nebo má zadavatel k dispozici, případně je schopen nebo ochoten je do vzhledu a vybavenosti zahrady vložit.

Zhruba před 300 roky vznikl u nás vynikající komplex hospitalu v Kuksu – komplex, který tehdy snesl srovnání s podobnými díly v evropském měřítku. I když je tento areál v současnosti spíš torzem, přesto tam lze dodnes obdivovat i to, co se dá v menším měřítku používat i v malých zahradách – působivé sochy a plastiky a jejich promyšlené rozmístění. Na druhé straně ovšem máme u nás rozlehlé parky, v nichž nejsou prakticky žádné stavební nebo umělecké doplňky, a přesto to necítíme jako nedostatek, protože samo ztvárnění parku a jeho zajímavé vegetace stačí udržet zájem návštěvníků. Příkladem nám může být park v Průhonicích, který je dokonce Národní kulturní památkou, a nalezneme ho i v seznamu památek UNESCO. 

Spojením zurčící vody a betonu může vzniknout zajímavý doplněk pro řešení předvstupního prostoru u domu

Foto (c) BETON TĚŠOVICE

Chceme kýče v zahradách?

Zahrady rodinných domů bývají většinou malých rozloh (několik desítek nebo stovek metrů čtverečních), takže tam je obtížné uplatňovat stejné nápady okoukané z velkých nebo rozlehlých zahrad. Málokdy se nám též podaří vybavit si zahradu drobnými díly – originály – zpravidla si vybereme z nabídky kopií klasických soch, plastik nebo váz. Je třeba si při tom uvědomit, že v tomto bodě se ocitáme na problematické hranici uměleckého výtvoru a kýče. Kýč v zahradě totiž nemusí mít vždy podobu pestrobarevného trpaslíka. Ale když už jsme na pojem "kýč" narazili, pokusme se ho alespoň v pár odstavcích charakterizovat.

Samo slovo "kýč" se objevuje v našem slovníku poměrně nedávno, v druhé polovině 19. století, a to se vznikem vědy o umění. Jednoduše definovat kýč se zatím nepodařilo, nicméně se stanovily společné vlastnosti předmětů nebo děl, které lze označit tímto slovem. Je to zjevná výdělečná myšlenka k hromadnému rozšiřování a touha po tom, aby taková díla chválilo co nejhlasitěji početné publikum. Kýč nalezneme snad ve všech uměleckých odvětvích: v malířství, grafice, sochařství, architektuře, literatuře, hudbě, divadle, filmu, v okrajových oblastech jako v uměleckém průmyslu, v módě apod.

V zahradním umění – v tvorbě zahrad – se kýč projevuje většinou v prvcích technické práce, v technickoumělecké příkrase a v použití nebo uspořádání výsadeb (například květiny v pestře nabarvených pneumatikách nebo v nabíleném „historickém" zahradním kolečku umístěném na podstavci uprostřed trávníkové plochy, betonové imitace pařezů a hub, podpěrné tyče ke stromkovým růžím se zakončením barevnými skleněnými koulemi, zahradní lavičky s výrazným a pestrobarevným nátěrem a podobně).

Je nesporné, že kýč tu je a zůstane i nadále v našem životě jako jednoduchá a bezproblémová alternativa poctivého umění. Ne vždy se kýč projevuje jednoznačně v podobě sádrových nebo plastových trpaslíků, má různé formy. Bude-li na ústupu nebo v převaze – to záleží na nás, na lidech, jak dalece si dobrovolně vyškolíme svůj cit pro vkus a úměrnost.

Každá zahrada doslova láká k modelování terénu pomocí doplňků

Foto (c) BETON TĚŠOVICE

Okrasné neživé prvky v zahradách – SOCHY

Vytvořit okrasnou zahradu patří mezi umění. Je jediným uměním, které používá žijící a vyvíjející se rostliny jako tvůrčí prvek, rostliny, z nichž každá sama o sobě je pěkná a nemůže se nikdy stát kýčem. Kýč na zahradě tedy opravdu nalézáme v neživých doplňcích.

Pravděpodobně nejzávažnějším rozhodnutím je výběr a umístění sochy do zahrady. Ne každý z nás si bude moci pořídit originální sochu, většinou půjde o více nebo méně zdařilé kopie nebo repliky (i historických originálů). V prvé řadě se tedy budeme muset rozhodnout, zda chceme mít na zahradě sochařský výtvor jednoznačně konkrétní (znázorňující lidskou bytost nebo zvíře) nebo abstraktní (díla vzniklá podle umělcovy subjektivní fantazie, nezobrazující konkrétní bytosti nebo předměty běžného života). Rozhodneme-li se pro konkrétní výtvor – tedy pro sochu, je dobré vědět následující:

Sochy v zahradách zaujímají prakticky nejdůležitější místa ve srovnání s jinými drobnými předměty nebo díly. Socha má svou uměleckou hodnotu, jemnost provedení a tvar a též přitažlivost, kterou působí na představy pozorovatele. Socha je zajímavá tím, že představuje živý tvar, o nějž má každý zájem. Dobrá socha musí též vyjadřovat určitou myšlenku, nemá-li být pouhou kopií třeba idealizovaného živého tvora. Socha může zdůrazňovat i zlehčovat případné strohé a přísné architektonické řešení zahrady.

Užitečným středobodem zahrady může být jednoduchý zahradní gril s podstavcem z betonu

Foto (c) BETON TĚŠOVICE

Sochařský výtvor by měl být v harmonickém souladu s prostředím zahrady. Bez velkých problémů naleznou v zahradě uplatnění sochy symbolizující roční doby, radost, mládí nebo lásku. Na problém, kam a jak sochu v zahradě umístit, se dává obecně platný návod velmi těžko. Každá zahrada je jiná, jinak řešená, takže pravděpodobně lze ve většině případů doporučit vyzkoušet postupně několik míst v zahradě, ponechat sochu (nebo lépe její přibližný model stejných rozměrů) na oněch místech pár dnů a dívat se a v duchu posuzovat.

Představuje-li socha něco, co by se na zahradě mohlo objevit jako živé, mělo by to být provedeno jako ztělesnění – nikoliv věrné napodobení. Musí být zcela jasné, že jde o sochařský výtvor a ne řemeslnou imitaci srnky, tetřeva nebo psa z nabarvené sádry.

Svým podstavcem (soklem) musí být dílo bezprostředně odděleno od okolí. Může být dokonce od okolí oddáleno např. zvětšenými rozměry. Účinek i námět sochy by měl být v souladu s umístěním. Její tvar i tvar podstavce by neměl být příliš strnulý (stroze architektonický). Je-li zahrada v nepravidelném – přírodním stylu, může být podstavec i nepravidelným nakupením balvanů, které se mohou nechat porůst pnoucími a popínavými dřevinami (například břečťanem).

Je třeba se zabývat i problémem barevnosti sochy. Čím světlejší je materiál, z něhož je socha zhotovena, tím více vyžaduje mít okolí (pozadí) vytvořené rostlinami (keři) s tmavými listy nebo jehlicemi a naopak.

Sochy (nebo souměrné plastiky), které jsou krásné při pohledu ze všech stran, je lépe umístit na volné prostranství s možností obcházení. Mnohé sochy však jsou zcela jednoznačně vytvořeny k pozorování jen z jednoho směru. K takovým sochám je nutno vytvořit vhodný rámec i pozadí. K tomu může sloužit například výklenek v přesně tvarovaném živém plotu nebo podpěrná zeď, kde je socha jakoby zarámovaná párem sloupovitě rostoucích dřevin.

Klasické zásady umísťování soch a plastik byly prověřeny časem. Je možné těchto zásad i nedbat a rozmísťovat sochy a drobné umělecké doplňky na zahradě chaoticky, bezmyšlenkovitě, ovšem bude to na úkor harmonie prostředí, kde převládnou prvky neklidu – to už by bylo pak lépe na zahradu neumísťovat nic.

Kámen lze nejen použít pro stavbu zídek a opěrných stěn, ale také pro podstavce na uložení výjimečné zeleně. Pískovec je vděčným materiálem.

Foto (c) Jan Benda

Co dalšího může zahradu zkrášlit?

K drobným doplňkům zahrady počítáme i květinové mísy a vázy, sluneční hodiny a ptačí krmítka.

Pokud jde o květinové mísy a vázy (osazované zpravidla květinami dočasné životnosti – letničkami), je třeba uvážit, že je to na zahradě určitá práce navíc. Jde vlastně o rozměrnější květináče s ohraničeným půdním prostorem. V horkých a slunečních dnech půda v mísách a vázách poměrně rychle vysychá a často je třeba zalévat i dvakrát denně, aby rostliny mohly žít a rozvíjet se podle našich představ. Samozřejmé je i přihnojování v průběhu vegetace. I když je možné květinové mísy a vázy umísťovat na trávníkové plochy, není to zrovna logické, protože ve volné půdě je lépe vysazovat květiny do přirozených půdních podmínek (vytvořit pro ně záhon). Květinové mísy a vázy je tedy lépe umísťovat tam, kde není možnost vysazování do volné půdy, tj. na zadlážděných plochách, na korunách zídek, u vchodů do budov a podobně. Tvar květinových mís a váz by měl být pokud možno jednoduchý, bez nápadných vzorů (primární je krása a bohatost květin), raději by měly být objemnější, aby v nich půda tak rychle nevysychala a s těžištěm nízko nad povrchem půdy, aby se nekácely.

Kamenná lucerna patří do japonské zahrady takřka neodmyslitelně stejně jako bonsaje

Foto (c) JAN BENDA

Sluneční hodiny známe v našich zemích více v provedení na jižních fasádách budov než jako malé kamenné nebo betonové sloupky zakončené ve výšce asi 1 m nad zemí vodorovnými plochami s kovovým trnem uprostřed a segmenty označujícími časové intervaly. Zahradní sluneční hodiny jsou téměř neoddělitelným prvkem zahrad v Anglii. U nás se za posledních sto let jako malý doplněk zahrad prakticky neujaly. Kdo by snad zatoužil mít na zahradě takovou „zvláštnost" (pozor –  těžko se na nich nařizuje „letní čas"), pak je třeba volit umístění takové, aby na sluneční hodiny svítilo po celý den slunce, tedy v dostatečném odstupu od vysoké vegetace. Může to být v centru (nebo i na okraji) trávníkové plochy, na křižovatkách pěšin a podobně. Umísťování sloupků se slunečními hodinami v zahradě nutno věnovat též určitou technickou péči, tj. především je podle kompasu nebo postavení slunce v pravé poledne (od března do října jde ovšem o letní čas) orientovat tak, aby segmenty označující čas směřovaly k severu, nebo aby stín vržený kovovým trnem směřoval přes rysku označující dvanáct hodin.

Ptačí krmítka bezesporu na zahradu patří stejně jako ptačí napajedla. Základem bývá obvykle vodorovná deska s mírně zvýšenými okraji a může mít v rozích sloupky a jednoduché zastřešení. Aby ptákům mohlo takové krmítko sloužit, hlavně ovšem na podzim a v tuhých zimách se sněhovým příkrovem, mělo by být umístěno dál od ruchu spojeného s využíváním zahrady. Možno mít i dvoje umístění, letní a zimní. V zimě se zahrada obvykle využívá málo pro lidské aktivity, takže ptačí krmítko může být umístěno téměř na dosah před okny a mít možnost pozorovat krmící se ptáky a dohadovat se, zda jsou to sýkorky, brhlíci, strakapoudi, červenky, kosi nebo jiní, veskrze na zahradě vítaní ptačí přátelé.

Vodní plochy a pítka pro ptáky jsou v malých zahradách japonského stylu takřka neodmyslitelným doplňkem

Foto (c) JAN BENDA