Stavební chemie pro keramiku (1) - Hydroizolační stěrky a penetrace

Stavební chemie představuje perspektivní a rychle se rozvíjející součást stavebnictví. Nově vyvíjené stavební materiály pomáhají zlepšovat efektivitu práce. Díky komplexní připravenosti hmot se snižuje riziko lidských chyb, ke kterému často docházelo nedodržením správných mísicích poměrů, složením malt a betonů, nebo nevhodnou aplikací ve vztahu k určitým materiálům apod. Vylepšené vlastnosti nových materiálů jsou schopny částečně eliminovat vlivy venkovního prostředí, zejména počasí, a vykazují výrazně lepší technologicko-pracovní a uživatelské vlastnosti. Na druhou stranu ale vyžadují pečlivé dodržování předepsaných aplikačních postupů a všech stanovených podmínek. 

Termín stavební chemie je velice široký pojem. Zahrnuje škálu výrobků ze všech oblastí stavebnictví, my se proto zaměříme zejména na ty produktové skupiny, s nimiž se pravděpodobně setkáme při manipulaci s dlažbami a obklady. Patří mezi ně zejména hydroizolační hmoty, vyrovnávací stěrky, lepicí tmely a spárovací hmoty. Všechny uvedené typy výrobků jsou dnes běžně na trhu v nejrůznějších cenových úrovních. Rozdíly však nejsou jenom v ceně, ale také v kvalitě těchto materiálů. Pochopení základních požadavků, které od produktu očekáváme, je základem naší spokojenosti. Nabídka na trhu je velmi rozmanitá, proto pokud si nejsme stoprocentně jisti tím, co vyžadujeme, poradíme se raději s odborníkem.

Vzhled moderní keramiky je inspirován antickými reliéfy, ušlechtilou krásou a ladnými tvary. Aby však keramika dlouho sloužila, musí být správně aplikovány veškeré technologické postupy.

Foto (C) RAKO, série Europa

Hydroizolační stěrky

Při práci s keramickými materiály musíme mít na paměti, že obklad není nikdy zcela vodovzdorný. K podkladu se voda dostává kondenzací pod keramikou, průsakem v materiálu nebo puklinami mezi spárami. Proto je nutné zabránit podmáčení podkladu. Tomuto účelu slouží mechanické zábranné prostředky v podobě hydroizolačních fólií nebo tekutých chemických prostředků, což jsou nátěry nebo nástřiky, které vytvoří pružnou elastickou ochranu.

Aby bylo možné nátěr správně aplikovat, musí být podklad suchý a zbavený nečistot, aby například opadáváním kamínků nebo kusů stěny nedocházelo k narušení celistvosti vrstvy. Pokud se natírá štětcem nebo válečkem, je vhodnější provést dvě vrstvy křížově na sebe – vyplní se tak místa, která mohla zůstat nekryta po první vrstvě. V exponovaných místech, kde hrozí zvýšené nebezpečí vzniku vlhkosti, lze případně ještě použít speciální fólii. V rozích a ve stykových hranách rovin se nalepují hydroizolační textilní nebo sklolaminátové pásky, umožňující pohyb ploch vlivem dilatace nebo silového namáhání. Pásky tak zabrání narušení celistvosti hydroizolační ochrany.

S běžnými nátěry tekutými prostředky vystačíme v interiéru, ale v exteriéru je třeba zvolit přesně stanovenou specifickou konstrukci v souladu s podkladem, protože zmrzlá voda poškodí keramiku nebo naruší nalepenou vrstvu. Keramika ve vnějším prostředí je ale namáhána i nadměrnou expozicí slunečního záření. Právě slunce tepelně zatěžuje keramiku i podklad samotný, proto je v exteriéru třeba volit pro hydroizolace, lepení a spárování výhradně pružné hmoty. Řešení hydroizolací ve venkovním prostředí je mnohem složitější, neboť je třeba zabránit nasycení nosného betonu či jiného podkladu vodou. K tomu slouží živičné hydroizolace a odvodňovací fólie s vyspádovaným podkladem, případně další mechanické prostředky. Konstrukce těchto hydroizolačních vrstev je názorně představena v kapitole věnované keramice v exteriéru.

Na některé podklady již z principu nelze aplikovat tekuté hydroizolační hmoty. To platí pro podklady skládající se z více druhů materiálů, pro podklady drolivé, podklady s prasklinami a dalším narušením, a v neposlední řadě i pro silně pórovité struktury. Z tohoto výčtu je patrné, že se většinou s takovými podklady setkáme v rekonstruovaných starších objektech.

Vyhovět souběžné podmínce pružnosti a pevnosti v jednom materiálu je těžké, ale v případě hydroizolací je možné použít speciální izolační textilii, která kombinací více materiálů dokáže izolovat a zároveň snášet změny rozměrů. Její parametry jsou dostatečné i na izolování podlah se zabudovaným podlahovým vytápěním (o skladbě tohoto typu podlahy se dočtete v sekci Podlahové vytápění).

Kapalné hydroizolační hmoty se dělí podle použitých surovin na polyuretanové, polymercementové, epoxidové a hmoty na bázi vodní disperze polymerů (polyvinylacetátové, akrylátové a styrenakrylátové). Dalším materiálem sloužícím jako doplněk tekutých hmot je elastický kaučuk. Některé z těchto kapalných těsnicích nátěrů jsou dvousložkové, některé jednosložkové, takže se od sebe liší jednak možnostmi použití, jednak i manipulací. Při výběru správného těsnicího materiálu je třeba s prodejcem prodiskutovat účel použití, případně s ním probrat okolní panující podmínky (trvalá vzlínající vlhkost ve sklepě, možnost výskytu tlakové vody apod.). Přesným dodržením předepsaných aplikačních postupů můžeme dosáhnout vynikajících výsledků.

V koupelně si můžeme připomenout vůni dálek nebo se můžeme zamyslet nad historií naší civilizace

Foto (C) RAKO, série Kleopatra

Penetrační přípravky

Aby dlažba či obklad spolehlivě držela na podkladu, je bezpodmínečně nutné zajistit odpovídající pevné spojení mezi všemi vrstvami, které na sebe navazují podkladem počínaje a keramickou vrstvou konče. Zvýšené požadavky na dobré ukotvení keramiky vyžadujeme zejména u podkladů v prostorách se zvýšenou vlhkostí, v prostředí s dlouhodobým působením vody nebo v exteriéru. Penetrace tak zvyšuje soudržnost mezi lepicí hmotou a podkladem.

Z hlediska použití jednotlivých složek se vyrábějí dva základní typy penetračních nátěrů. Vodou ředitelné penetrace jsou většinou roztoky akrylátových pryskyřic. Velmi dobře a bez rizik se s nimi pracuje, neboť jsou zdravotně nezávadné, jednoduché na manipulaci, dají se ředit vodou, pracovní pomůcky se dobře čistí a pro přírodní prostředí nepředstavují žádné zatížení. Voda obsažená v materiálu ale může působit potíže při nízkých teplotách, proto je třeba tuto penetraci důsledně chránit před mrazem.

Rozpouštědlové penetrace se vyrábějí z epoxidových nebo akrylátových pryskyřic. Jsou často dvousložkové. Podmínkou pro použití rozpouštědlových penetrací jsou naprosto suché podklady. Do nich penetrace proniká hodně hluboko, podle charakteru podkladu a jeho pórovitosti výrobci deklarují až několik milimetrů. Chemické složení je problematičtější z hlediska manipulace, rozpouštědla jsou těkavá, tudíž v uzavřeném prostoru nebezpečná. Při manipulaci s ředidly a tvrdidly musíme dbát hygienických pokynů, například v interiéru důkladně větráme. Rozpouštědlové penetrace jsou většinou málo náchylné k nízkým teplotám.

Při práci s penetračními roztoky se musíme důsledně řídit pokyny výrobce, protože nanášení chemických sloučenin se řídí určitými pravidly, která jsou závislá na pracovních podmínkách panujících na pracovišti. Zejména záleží na teplotě podkladu a okolního vzduchu, způsobu větrání apod. Penetrační vrstva může být účinná jen tehdy, dojde-li k jejímu spojení s následující vrstvou lepidla v čase, kdy penetrace ještě může reagovat (tzv. "otevřený čas"). Pokud by se na penetrační nátěr nanášely další vrstvy v době, kdy již penetrace není schopna navázat chemické vazby na lepidlo, můžeme naopak vytvořit vrstvy, které k sobě nepřilnou a během krátké doby keramika začne od podkladu opadávat. Lepidlo se jednoduše od penetrační vrstvy oddělí.

V případě problematických podkladů lze provést jiné opatření, které se svým účinkem blíží penetraci. Tím je vytvoření tzv. adhezního můstku. Řídkou polymercementovou dvousložkovou hmotu můžeme nanést nátěrem či nástřikem na podklad, čímž se vytvoří kontaktní film v tloušťce až do jednoho milimetru. K tomuto účelu lze použít také epoxidové hmoty, které zpevníme jemným křemičitým pískem. Po zatvrdnutí dostáváme zdrsněnou plochu, která zajistí spolehlivý kontakt s nanášeným lepidlem.

Detail zakončení okrajů obkládaných ploch

RAKO, série Elbrus