Práce s keramikou (5) - Příprava podkladu a lepení na netradiční materiály

Nákupem vybraného keramického materiálu jsme zahájili cestu ke krásnějšímu a spokojenějšímu bydlení. Abychom však byli opravdu spokojeni, musíme se ještě postarat o to, aby krásné dlažby a obklady skutečně krásně vypadaly. Může se totiž snadno stát, že estetika utrpí šrám díky nekvalitní práci obkladačů nebo volbou nevhodné stavební chemie.

Prováděcí práce vyžadují vysokou přesnost, pečlivost a zkušenosti. Proto nejsou jakékoliv amatérské pokusy na místě a snaha ušetřit často spíše přináší ekonomické ztráty v podobě poškození nebo zničení drahocenných materiálů, jejichž cena někdy přesahuje i 1000 Kč za metr čtvereční. Znalost uvedené problematiky může zachránit investorovi nemalé prostředky, i kdyby měl jenom zastavit prováděcí firmu při provádění chybné technologie. Může tak ušetřit nemalé finance, a v případě neuznané reklamace také spoustu času a nervů při domáhání se svých práv prostřednictvím soudu.

Základní ošetření povrchu

Podkladem pro dlažby bývá zpravidla betonový potěr nebo vrstva vyrovnávací stěrky, ale obklady se často provádějí i na vápenocementovou omítku. Na podklad klademe velký důraz, protože také na něm hodně záleží, jestli dlažba či obklad vydrží. Špatně připravený nebo neošetřený podklad může být jednou z příčin opadávání keramiky. Podkladová plocha proto musí být dostatečně vyzrálá, bezprašná, nedrolivá, suchá, zbavená výstupků. Pokud nebude možné malé nerovnosti podlahy a stěn vyřešit silnější vrstvou lepicího tmelu, lze napravit problematické plochy samonivelační stěrkou. Svislé plochy pro obklady se opraví stěrkou pro svislé plochy. Před aplikací stěrky nebo lepidla je nutné povrch odmastit.

Pokud budeme chtít aplikovat keramiku na velmi savé podklady, jako jsou pórobetonové tvárnice, sádrové omítky nebo sádrokartony, musíme použít ošetřující penetrační nátěr, který zabrání vysávání vody z lepicího tmelu. Bez vody ve tmelu by nedošlo ke správnému vytvrzení a časem by se obklady či dlažby začaly uvolňovat. Přesně opačná situace nastává, máme-li zabránit prostupu vody do stěn v extrémně vlhkých prostorách, například v koupelně, v sauně, v blízkosti bazénu či ve vývařovně. Podklady musí být ošetřeny speciální hydroizolační vrstvou. Hydroizolace je často podceňována, což v důsledku vede často k hojnému výskytu plísní a jiných nežádoucích organismů.

Stavební chemie nabízí další prostředky, které usnadní spojení s jinými netypickými podklady, jako jsou například dřevotřísky, umakart či kov. Použití těchto speciálních prostředků ale musíme konzultovat s odborníky a přesně dodržovat technologii pracovních postupů. Je-li v podkladu vytvořena dilatační spára, je bezpodmínečně nutné ji zachovat i v keramické dlažbě. Pro tento účel je vyráběno několik typů profilů. Kromě dilatačních lišt je dobré využít široké nabídky zakončovacích lišt, vanových samolepicích lišt, přechodových lišt k propojení různých podlahových krytin a speciálních schodových protiskluzných lišt.

Materiál podkladu

Při lepení keramiky na povrch z litého betonu musíme respektovat dobu jeho zrání. Nově připravené betony musí vyzrávat alespoň 28 dnů, ale čím je beton starší, tím lépe. O vyzrálém betonu můžeme podle podmínek hovořit až po několika měsících. V případě rekonstrukce objektů nemusíme o vyzrání betonu přemýšlet, musíme ale na druhou stranu zkontrolovat, zda se povrch litého betonu nedrolí, nejsou v něm prolákliny a díry, a neprostupuje-li betonem vlhkost. Pokud není beton pevný, drolí se z něj částice. Proto se povrch ošetří speciálními fixačními prostředky.

Neomítnuté cihlové zdivo je vhodné ošetřit penetračním nátěrem, který zafixuje drobné částice prachu a dokonaleji spojí podklad s dalšími aplikovanými vrstvami. Drolící se maltu ve spárách mezi cihlami proškrabeme asi o dva či tři centimetry a stěnu zbavíme prachu a drobných částic. Vyrovnávací stěrkou srovnáme povrch do roviny. Následně můžeme použít lepicí tmely na cementové bázi. Jejich druh je závislý na typu obkladových prvků.

Většinou u starších staveb se setkáme s aplikací keramiky na vápenocementové omítky. Základní ošetření povrchu je stejné jako v předchozím případě. Pokud je povrch drolivý a vykazuje trhliny, je vhodnější omítku odstranit. Objevují-li se poruchy jen v malých plochách, je vhodné v místech oprav provést tzv. bandáž. Mezi vrstvy vyrovnávací stěrky se vlepí sklovláknitá síťovina. Stejně můžeme postupovat při kombinaci různých typů zdiva. Na vyrovnávací stěrku, která zakryje ošetřený podklad, můžeme použít lepidla na cementové bázi.

Pórobetonové tvárnice se velmi často používají v novostavbách a při úpravách starších interiérů. Díky metodám přesného zdění lze snadno bez velké zátěže vytvořit rovné stěny. Při pečlivé zednické práci není nutné natahovat na stěny hrubé omítky, na zdivo můžeme přímo použít finální omítku nebo lepit keramické materiály. Pórobeton je velmi nasákavý, proto je třeba povrch ošetřit. Penetrace uzavře póry na povrchu pórobetonu, čímž se zabrání odsáváni vody z lepidla.

Stejný problém s nasákavostí musíme řešit u všech materiálů s obsahem sádry, tedy i u sádrokartonu. Pokud nechceme penetrovat podklad nebo nemáme penetrační nátěr k dispozici, musíme použít speciální lepidlo na sádrokarton, které všichni renomovaní výrobci nabízejí. Očekávejme však poněkud vyšší cenu ve srovnání s běžnými lepicími tmely na cementové bázi. Totéž platí pro sádrové omítky.

V rekonstruovaných prostorech můžeme využít původní keramické dlažby nebo obklady. Poklepem zjistíme, zda se pod nimi nenacházejí vzduchové kapsy. A pokud se přes naši snahu nedaří původní keramiku ani odloupnout, bylo by vůbec škoda ji násilím odstraňovat. Buď nahradíme poškozené kusy staré keramiky novými prvky tak, aby se co nejvíce blížily původnímu architektonickému záměru, nebo na původní keramiku nalepíme celou novou plochu. Tímto druhým postupem ušetříme peníze za práce na odstranění původních obkladů a za odvoz suti. Aby nový obklad vydržel, musí být starý povrch zbaven mastnot a musí být srovnán do roviny. Musíme však použít přímo flexibilní lepicí tmel, protože na původní keramický materiál není možné použít běžné vyrovnávací stěrky nebo samonivelační stěrky!

Když se nemůžeme spoléhat na to, že starý obklad udrží novou vrstvu keramiky, musíme původní vrstvu odstranit. Podklad po odstraněném keramickém obkladu nebude činit problémy, jen je třeba důkladně odstranit původní lepicí hmotu. Její odstranění může být zkouškou trpělivosti, protože díky poctivosti starých řemeslníků může být tato činnost velice pracná a náročná. K vytyčení roviny lze použít vyrovnávací stěrku na stěny. Značkoví výrobci nabízejí dva hlavní typy stěrek. Jedna tvrdne 24 hodin, druhá umožňuje další práce již po čtyřech hodinách. Tato tzv. "rychletvrdnoucí" stěrka je dražší, ale s odpovídajícím rychletvrdnoucím lepicím tmelem výrazně zkracuje práce.

Na dřevotřísku a překližky se keramika běžně nelepí, ale ani na tyto podklady výrobci nezapomínají. Speciální lepicí krémovité tmely vykazují extrémní pružnost, takže mohou přenášet velká pnutí mezi pružnou deskou podkladu a neohebným keramickým materiálem. Tyto lepicí tmely se snadno nanášejí, protože jsou již namíchány od výrobce a práce s nimi je naprosto bezprašná a čistá.

Umakart je často proklínaným, ale hojně rozšířeným stavebním materiálem. Nejčastěji se s ním setkáme v podobě stěn bytového jádra v panelovém domě. Nikoho asi nepřekvapí, že každý vážnější zájemce o lepší bydlení financuje vybourání stávajícího sanitárního bloku (většinou koupelny ve spojení s toaletou) a jeho vyzdění buď klasickou metodou za použití pórobetonových příček, nebo suchou metodou při uplatnění sádrokartonů. Taková přestavba představuje většinou investice mnoha desítek tisíc korun. Jednodušším řešením je alespoň opticky umakart zakrýt keramikou. Lepení není složité, stačí podklad dobře odmastit a penetrovat tenkou vrstvou směsi flexibilního lepidla a latexové penetrační složky. Po vyzrání takto ošetřeného podkladu, které trvá alespoň 24 hodin, je možné lepit keramický obklad pomocí pružného tmelu. Po zatvrdnutí lepidla se může spárovat, pro tento proces je třeba použít flexibilní spárovací hmotu. Pokud budou práce prováděny kvalitně, nebude na první pohled znát, že bytové jádro vzniklo na "umakartovém základě".

Praskliny v podkladu

Nejen u starších objektů, ale také u novostaveb, se nevyhneme sanaci prasklin v podlaze. Abychom mohli s prasklinami v podlaze nebo ve stěnách účinně bojovat, musíme znát příčinu, proč k poškození podkladové plochy došlo, a zda jsou poškozené a popraskané plochy vůči sobě stále ještě v pohybu. Zapomeňme na myšlenku, že keramické prvky dokáží praskání stěn či podlah zastavit nebo skrýt. Což o to, prasklinu lze skutečně zakrýt, ale ne na dlouho, pokud pohyb v trhlině pokračuje. Keramický materiál je tvrdý, ale křehký, a pevnost plochy vždy stanovuje pevnost podkladu.

Zkoumáme-li prasklinu v potěru, musíme zhodnotit, zda příčiny vzniku trhliny trvají. O tom, zda je prasklina v pohybu, se přesvědčíme pokusem se sádrou. Tekutou sádrou vyplníme spáru a po několika dnech zjišťujeme, zda sádra praskla. Není-li "kontrolní plomba" poškozená, postačí do lepicího tmelu pod dlažbu vložit v místě praskliny pruh stavební síťoviny ze skelného vlákna s rastrem 5 až 8 mm. Síťovinu bez potíží seženeme v prodejnách stavebnin. Pokud byla sádrová vložka poškozena, musíme použít speciální dvousložkový tmel určený k opravám prasklin v potěru.

Pomocí "sádrové plomby" zjistíme také stav prasklin ve stěnách v interiéru. V případě popraskání aplikujeme do lepicího tmelu pruh stavební síťoviny ze skelného vlákna s rastrem 4 až 6 mm a provedeme pokládku obkladu. Praskliny příček i nosných zdí nesmíme podceňovat, vždy jsou dokladem silového namáhání, ať jsou příčiny jakékoliv. Dům může například sesedat vlivem geofyzikálních změn v podloží či zlomení základové desky, může docházet k jednostrannému zatěžování stavby či neúměrnému zatížení vlivem nadměrných stavebních úprav, například nástavbou dalšího patra. Trhliny ve zdivu je nutné včas konzultovat se statikem. Zanedbání varovných příznaků v počátku může vést k destrukci části nebo celého objektu.

Prasklina v exteriéru – na terase či v chodníku – bývá zpravidla výsledkem vzájemného rozdílného pohybu podkladu a podloží při mrazu a tání, nebo nedostatečným množstvím či špatným umístěním dilatačních spár. Tu můžeme koneckonců dodatečně vyrobit – prořízneme trhlinu řezacím diamantovým nebo rozbrušovacím kotoučem a trhlinu opatříme zásypem, pružnou spárovací hmotou nebo umístěním dilatačního profilu. Plochy s velkým poškozením raději zhotovíme znova včetně výměny celého podkladu.

Dilatace

Často zanedbávanou konstrukční úpravou podkladu jsou dilatační spáry. Jsou ale nesmírně důležité, vždyť eliminují důsledky tepelné roztažnosti materiálů a stavebních hmot. Každý materiál s rostoucí teplotou zvětšuje svůj objem a dilatační páry vyrovnávají tyto objemové změny. Dilatace by se měla použít u ploch nad 20 až 25 m² v interiéru. Venkovní plochy by měly být děleny maximálně po 4 běžných metrech.

Dilatace má největší význam u tepelně namáhaných prostor, jako jsou terasy, chodníky, balkony a plochy s podlahovým vytápěním. Spáru lze řešit různě, esteticky i funkčně však vítězí montáž dilatačních lišt v provedení z plastu, hliníku, mosazi a nerezové oceli. Je logické a pochopitelné, že tam, kde je v podkladovém betonu provedena konstrukční dilatace, musí být dodržena ve stejném místě dilatace v potěru a keramické dlažbě! Nesplněním této podmínky keramické materiály popraskají (je-li dobré lepidlo) nebo od podkladu odskočí. Rozmístění dilatačních spár a jejich provedení nabývá na významu u ploch s podlahovým vytápěním, kde dochází ke zvýšenému namáhání materiálů většími teplotními rozdíly. 

Žádaná a oku lahodící imitace dřeva s užitnými vlastnostmi keramiky.

Foto (C) RAKO, série Oakland