Práce s keramikou (1) - Příprava pracovního prostoru a metody lepení

Na dlouhodobém a spokojeném využití interiéru s keramickými obklady a dlažbami má svůj podíl použití kvalitních materiálů a surovin a pochopitelně také vysoká kvalita dodavatelských prací. Správné pochopení principu ošetření základního nosného povrchu, volba vhodných stěrkových hmot, lepidel a tmelů hrají klíčovou roli na cestě ke spokojenosti. Práce s keramikou musí být pečlivá a odborná, proto by si na lepení a spárování keramických prvků měli troufnout jen takoví kutilové, kteří jsou si svými znalostmi a zručností stoprocentně jisti. Šikovnost "příležitostných umělců" nemá v této činnosti své místo. A rozhodně zde není místa pro jedince, kteří si neosvojili moderní technologie.

Prostor pro vaši fantazii – mladá a moderní koupelna.

Foto (C) RAKO, série Fantasia

Příprava pracovního prostoru

Před samotným lepením je třeba zkontrolovat a proměřit místnost, ve které se bude pracovat. Pracovník musí zjistit a zkontrolovat, zda prostor nevykazuje chyby v rovinnosti obkládaných ploch. Podcenit tento krok znamená zviditelnit zatím skryté problémy díky přesné geometrii, kterou se keramika vyznačuje. Stejné potíže mohou způsobit i chyby v kolmosti vzájemných ploch. Aby na sebe plochy podlah nebo kolmých stěn navazovaly plynule z místnosti do místnosti, je třeba posoudit vliv různých tlouštěk keramických materiálů v souvislosti s podkladovou plochou. Problém může přinést například "přehlédnutí" různých tlouštěk keramiky při stejně vyrovnané rovině.

Dále je třeba zkontrolovat čistotu předpokládaných hran a styk se stavební konstrukcí, s nimiž se dlažba či obklad setká – na sucho si vyzkoušíme návaznost a pokládku v těsné blízkosti zárubní dveří, případně rámů oken a parapetů. Podceníme-li tyto skutečnosti, můžeme dosáhnout nevzhledného a rušivého účinku na geometrické vzory.

Pokud stavební práce provádí firma, převzetím pracoviště by na sebe měla vzít odpovědnost za chyby. Často se stává, že dochází k tahanicím v definování chyby při reklamaci, těžko se hledá, kdo je vinen. Obkladač se vymlouvá na zedníka a na špatný stav podkladu a nerovnosti, které po sobě zanechal, zedník se vymlouvá na diletantskou práci obkladače. Proto by obkladač měl najít odvahu s chybami podkladu se poprat nebo na ně upozornit, případně nechat sjednat nápravu. Nic není ztraceno a bourat se nemusí, pokud je možné například dodatečně srovnat plochy stěrkovými hmotami, nebo dodatečnými sádrokartonovými konstrukcemi. Řešení je sice nákladnější, ale často se vyplatí s ohledem na možný až hrozivý výsledek případného vzhledu interiéru či exteriéru.

Pokud se rozhodneme ušetřit, ať již na dodavatelské firmě, nebo na samostatném jedinci – obkladači, a rozhodneme se, že si veškeré obkladačské práce v klidu uděláme sami, musíme počítat s dodatečnými výdaji. Musíme si totiž pořídit odpovídající vybavení. Máme-li kamaráda, který nám své speciální vybavení a zařízení zapůjčí (a o tom lze pochybovat), můžeme hovořit o štěstí. Jinak si musíme pomůcky a nářadí buď koupit, nebo vypůjčit (a za peníze) v některé specializované půjčovně. Tyto náklady se ale také promítnou do konečné ceny. Kromě základního ručního nářadí potřebujeme též nářadí pro speciální použití. Odborná firma má vše, a totéž platí o měřicích pomůckách – vodováhách, úhloměrech, laserových optických pomůckách pro měření vzdálenosti, pro vytyčení roviny, atd., kterými se hodnotí kvalita podkladových ploch a geometrických přesností.

Nejmenší potíže by snad měl laik s výběrem správných lepidel a spárovacích hmot. Předpokládejme jeho určitou "sečtělost", to znamená, že nastuduje podle typu podkladu, charakteru keramiky a účelu použití optimálního lepidla a spárovací hmoty, nebo najde odborníka, který jej vybaví radou (například v prodejně).

Příprava podkladu před zahájením vlastního lepení je důležitou součástí pracovních postupů, proto tomuto tématu věnujeme zvýšenou pozornost v samostatné kapitole.

Tvarové úpravy keramických prvků

S rozvojem technologií se mění i metody úpravy keramických materiálů. Je pochopitelné, že při obkládání nevystačíme s bohatými rozměrovými řadami výrobků, které nabízejí výrobci keramiky, neboť vždy je třeba upravit obkládačku či dlaždici podle dispozičního řešení místnosti nebo podle potřeby umístění sanitární keramiky, nábytku či doplňků v interiéru. Půlení obkládaček nebo dlažby a vytvarování zakřivených ploch vyštípáním kleštěmi by mělo patřit mezi metody zastaralé, bohužel i dnes jsou tyto postupy k vidění u "profesionálních firem". Skuteční odborníci však dnes používají speciální řezačky, případně pily s diamantovým kotoučem s vodním chlazením. Pro prořezání otvorů se používají kruhové řezáky pro uchycení do vrtačky nebo vrtáky s diamantovou korunkou pro nejtvrdší materiály. Otvor je tedy možné poměrně snadno vykroužit a nemělo by se stávat, že je "zhotoven" olámáním okolních keramických prvků. Ke sražení hran se používají pilníky schopné obrousit tvrdou povrchovou vrstvu. Speciální přání – například výřezy složitějších geometrických tvarů – lze nechat vyřezat vodním paprskem u dodavatele keramiky nebo přímo u výrobce.

Při manipulaci, například při opracování keramiky vrtáním nebo vykroužením otvoru je třeba chránit zejména oči, odštipující se kousky by mohly způsobit vážné poranění oka. Chránit ruce rukavicemi považujeme za samozřejmost. Pro práci se stavební chemií je třeba respektovat pokyny výrobce pro manipulaci s takovými látkami.

Před zahájením prací se ještě přesvědčíme, že všechny stavební úpravy, které zakryjeme keramikou, jsou dokončeny. Zkontrolujeme rozvody elektrické sítě, rozvody vody, zkontrolujeme těsnost potrubí a zajistíme světelné zdroje tak, abychom mohli bez problémů pracovat i ve zhoršených podmínkách. Stavebně-montážní a kontrolní otvory (například pro odpady pod vanou) připravíme tak, abychom již nemuseli do konstrukce složitě zasahovat.

O kráse nerozhoduje jen keramika, ale také poctivá a přesná práce řemeslníků.

Foto (C) RAKO, série Australia

Metody lepení

Dlažby a obklady se lepí podle charakteru podlahové vrstvy, umístění keramiky v interiéru či exteriéru přesně určeným typem lepidla pro dané použití. U větších formátů dlažeb (s rozměry například 40 × 40 cm a více) vyžaduje lepení speciální podkladovou hmotu, tzv. "hmotu pro tekuté lože". Ta vykazuje samonivelační schopnosti, přitom její chemické složení a konzistence usnadňují pokládku větších kusů, což je činnost náročnější na přesnost a techniku provedení.

Na podkladovou plochu a na keramiku samotnou nanášíme vždy jen tolik lepidla, abychom zvládli provést práce, dokud lepidlo "nezavadne", tedy dokud neztratí schopnost lepení. Tomuto času říkáme "otevřený čas". Doba pro přilepení obkladu se výrazně zkracuje, pokud v okolním prostředí panuje vysoká teplota, je zajištěno větrání a okolí samotné je chudé na vlhkost v prostoru. U kvalitnějších lepidel se za ideálních podmínek tato době blíží 30 minutám, ale při souhře nepříznivých okolností tato doba klesá na několik minut.

Dobu použitelnosti lepidla v mnohém ovlivňuje okolní teplota. Pro lepení by měla být dodržena podmínka krajní meze okolní teploty kolem +5 °C, což je rovněž teplotní hranice jiných běžných stavebních postupů. Při teplotách blížících se nule lepidla netvrdnou a nezrají. Další chybou bývá zajištění pohybu vzduchu nucenou ventilací nebo přirozenou cestou (v domnění, že "lepidlo lépe vysychá"). Průvan sice způsobuje rychlejší odpařování vody, ale ta je naopak pro tvrdnutí lepidla nebo samonivelační hmoty zapotřebí. Dozrávání bez vázané vody je pak komplikované a nemusí být vždy zcela efektivní.

Z požadavku aplikace lepidla nebo jiných produktů stavební chemie při teplotách nad bodem mrazu jasně vyplývá, že s nimi nelze pracovat v mrazech, ačkoliv výrobci deklarují jejich mrazuvzdornost. Jedná se z jejich strany tedy o podvod nebo marketingový tah? Nikoliv, uvedené materiály jsou opravdu mrazuvzdorné, ale až po technologickém vyzrání. Před použitím jakéhokoliv stavebního materiálu nebo výrobku stavební chemie se proto vždy přesvědčíme, jaká pravidla nám předepisuje výrobce v návodu k použití.

Tlustovrstvá lepicí metoda patří mezi osvědčené klasické způsoby pokládání dlažby do čerstvého potěru. Pokládání obkladů se provádí do silné vrstvy malty. Připravená hmota podkladního lože připomíná buchty v pekáči, neboť rohy keramiky většinou nebývají podlepeny a keramika drží spíše na středu, proto se také v žargonu hovoří o tzv. lepení "na buchty". Určitou výhodou této metody je, že nevyžaduje úpravu podkladu a je schopna bez vyrovnávací stěrky zakrýt výrazně velké nerovnosti, často až několika centimetrů. Má však mnohem více nevýhod, protože tato metoda rozhodně nepatří mezi výrazně produktivní činnosti a navíc předpokládá vysokou odbornost a zkušenosti pracovníků.

Zkušený pracovník musí připravit maltu odpovídajícího složení, což v důsledku přináší riziko horších fyzikálních vlastností malty. Směs se míchá přímo na stavbě, takže často nelze přesně dodržet poměr cementu, písku a vody. Navíc se mnohdy používá písek s nesprávnou zrnitostí, a tak po sečtení všech možných negativ, nebo jen jediného špatného kroku, může malta vykazovat špatné účinky hydratace. Další potíže mohou nastat s keramikou. Keramiku je třeba namočit, aby do sebe absorbovala vodu, které bude zapotřebí v chemickém procesu tuhnutí lepidla. Tento krok přináší riziko přesycení vodou (tzv. "převodnění keramických obkladů a dlažby"). Větší objem nasáklé vody může narušit spojení mezi maltou a dlažbou či obkladem. Při použití málo nasákavých nebo vůbec nenasákavých obkladů a dlažeb (a výrobci se snaží nasákavost snižovat) nejsou splněny základní požadavky pro dobré spojení mezi maltou a keramikou, takže v krátké době může dojít k jejímu uvolňování a vypadávání.

Tato metoda je navíc prakticky nepoužitelná v exteriéru. Pokud se objeví pod dlažbou vzduchové dutinky, stávají se zdrojem problémů. Zejména u vodorovných venkovních ploch voda prochází spárami, kondenzuje v dutinách. Jestliže zmrzne, rozpínající se led odtrhne keramiku od podkladu (pokud nevydrží lepidlo) nebo dlažba praskne (pokud nevydrží střep).

Středněvrstvá lepicí metoda je přechodem, určitým mezistupněm, mezi klasickou tlustovrstvou a dnes nejrozšířenější tenkovrstvou metodou. Středněvrstvá lepicí metoda se používá pro lepení velkoformátových nekalibrovaných či na rubové straně silně profilovaných obkladů, dlažeb a přírodního kamene. Pro tyto účely byla vyvinuta speciální lepidla, která jsou vhodná pro nasákavou a pro nenasákavou dlažbu. Pomocí nich je možné pokládat dlažbu na čerstvě pochozí potěry či betony, na pevné i pružné podklady. Čerstvý podkladní potěr či beton nemusí zrát doporučovaných 28 dní, ani nemusí mít 4 % objemové vlhkosti. Tato metoda částečně dokáže kompenzovat nerovnosti povrchu, není tedy ani bezpodmínečně nutné používat vyrovnávací stěrky.

Tenkovrstvé lepicí metody patří mezi propracované a moderní metody lepení. Přinášejí totiž mnoho výhod. Doporučují se obvykle do 5 mm tloušťky lepicího lože. Pokud je tato vrstva silnější, dochází v lepidle k vnitřnímu pnutí, což může způsobit odchlípnutí dlažby či obkladu, nebo trhliny ve spárách či v glazuře. Používání tenkovrstvého lepení je v zahraničí zakotveno v řadě norem, které upřesňují použití jednotlivých typů lepidel pro různé oblasti použití. Protože u nás tyto normy prakticky chybějí, může v praxi docházet k tomu, že jsou tenkovrstvá lepidla používána na nesprávných místech, důsledkem čehož může dojít třeba k poškození dlažby. Příkladem je nevhodné používání základních lepidel pro lepení nenasákavých dlaždic na mechanicky namáhané podklady.

Pro perfektní vzhled keramiky je důležitá kvalitní práce

Foto (C) RAKO

U tenkovrstvých lepicích metod se používají tři způsoby nanášení lepidla. "Floating" je metoda, při které je lepicí malta nanášena zubovým hladítkem ve dvou fázích. Nejprve se na podkladní plochu nanese tenká kontaktní vrstva. Pak se do ní pod úhlem 40 až 60 stupňů nanáší zubovou stěrkou lepidlo, do něhož se obklad nebo dlažba zatlačí. "Buttering" je tzv. natírací metoda. Na podklad se natře tenká vrstva lepidla. Zároveň se lepidlo nanese i na zadní stěnu keramického prvku, a obklad či dlažba i s lepidlem se vtlačí do lepidlem natřeného podkladu. "Buttering-Floating" je kombinovaný způsob obou předchozích metod, kdy se lepidlo nanáší jak na zadní stranu dlažby nebo obkladu, tak zubovým hladítkem na podkladní plochu.

V případě hydraulicky vytvrzujících tenkovrstvých omítek se používají všechny tři způsoby nanášení. U disperzních lepidel se obvykle používá jen "Floating". V exteriéru se u obkladů bazénů a okolních dlážděných ploch, jakož i u silně namáhaných dlažeb používá kombinovaný způsob, a to proto, aby byla zaručena bezdutinová pokládka, kdy je lepidlem potažená celá rubová strana keramiky.

Ve srovnání s tlustovrstvou metodou pokládání obkladů a dlaždic mají tenkovrstvé metody řadu výhod, zejména mnohonásobně zvyšují efektivitu práce a nevyžadují speciální kvalifikaci a bohaté zkušenosti pracovníků. Obklady a dlažby je přitom možné lepit prakticky bez omezení materiálu podkladu – keramika bude držet na sádrokartonu, dřevotřísce, umělé hmotě, ale dokonce i na kovech. Hodí se také pro podlahové vytápění. Po několika málo hodinách lze položenou dlažbu plně zatěžovat, což ve svém důsledku přináší značnou časovou úsporu. Technologie je použitelná v kombinaci s izolacemi proti vodě, takže je optimální například v prostorách s vyšší vlhkostí (například v koupelnách).

Lepicích hmot je na dnešním stavebním trhu několik typů, většinou se dělí buď podle chemického procesu, který při vytvrzování probíhá, nebo podle podkladového materiálu. Mezi nejdůležitější patří tři typy lepicích hmot: hydraulicky vytvrzující lepicí malty, disperzní lepidla a epoxidová lepidla. Jejich vlastnosti a možnosti použití jsou popsány v sekci o stavební chemii.