Myslete do budoucna, každá rostlina se časem mění

Má-li mít zahrada – a zejména okrasná zahrada – žádoucí vzhled a být v dobrém stavu, je nezbytné, aby se o ni prakticky celý rok a řadu dalších let někdo staral. Každá zahrada (případně i park) je svým způsobem umělým (mnohdy i uměleckým) dílem vytvořeným převážně z živých rostlin (trav, bylin, květin, keřů, stromů) podléhajících neměnným zákonitostem vzcházení (zrodu), růstu a vývoje a zanikání.

Kromě uvedených živých prvků sehrávají v zahradách svou výtvarnou i funkční roli prvky z materiálů neživých – ze dřeva, kamene, cihel, kovů, betonu i plastů. Z těchto materiálů jsou vytvářeny komunikace, zdi a zídky, schodiště, sochy a plastiky, altány a jiné menší stavby, balustrády, lavičky a odpadkové koše, mosty, bazény, závlahová zařízení, osvětlení – zkrátka všemožné doplňky zahrad. O tom ale v jiném článku.

Nekončící proces

Každá zahrada vždy byla, je a bude dílem neukončeným, vyvíjejícím a měnícím se nejen v průběhu roku, ale i v daleké časové perspektivě, třeba i staletí v případě historických parků a zahrad. Zahrada je dílem lidské fantazie a umu, je v menší či větší míře dokladem, že "člověk je pánem přírody" (v dobrém slova smyslu).

Keře je třeba několikrát za rok přistřihávat, aby byl jejich tvar kompaktní a podle našich představ.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

V zahradě totiž rostliny i jejich společenstva rostou a vyvíjí se v místech, kde by se přirozeně nemohly vyskytovat (rostliny cizokrajného původu), nebo rostou proti své přirozenosti (tvarování rostlin, monokulturní porosty nebo v přírodě neobvyklé kombinace, sestavy, účelová společenstva). Jen namátkou jmenujme několik cizokrajných dřevin, které jsou v zahradách oblíbené a nemohly by se samy od sebe na naše území dostat, ale kdysi je někdo importoval, naše prostředí jim neuškodilo a dnes se obecně už ani nepociťuje, že by byly "cizí".

Mezi takové dřeviny patří např.: zlatice převislá (Forsythia suspensa), které se nesprávně říká "zlatý déšť", se do Evropy dostala z Číny kolem roku 1833. Oblíbená, malá bíle kvetoucí magnólie – šácholan hvězdovitý (Magnolia stellata) byla do Evropy z Japonska dovezena v roce 1862. K řezu a do vazby oblíbená stálezelená mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) se do Evropy dostala ze severní Ameriky roku 1823. Původní japonská azalka (Rhododendron japonicum) byla dovezena z Japonska roku 1861. Pěnišníky (Rhododendron) se k nám dostaly nejen z Ameriky, ale i z Asie a podobně bychom mohly pokračovat dál.

Pokud jde o sestavy rostlin na zahradě, stromy ani keře by také nikdy nevyrostly v řadách a pravidelných vzdálenostech, nevytvořily by pravidelné živé ploty a plůtky (navíc pečlivě tvarované), květiny by nerostly na záhonech nevynikaly specifickou barevností danou monokulturními nebo paletovými sestavami, ani trávníky by se samy nekosily – nic z děl zahradního umění by na tomto světě nebylo, kdyby se o ně nestaraly průběžně a vytrvale lidské ruce . Aby zahrada trvala v čase, je zapotřebí ji nejen vymyslet (vyprojektovat) a jednorázovým činem založit, ale postarat se, aby měla dlouhodobě zajištěnu soustavnou péči.

Kompaktní a husté koule různěbarevných chryzantém už nejsou považovány jen za dušičkové kvítí.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

Jak se starat o umělecké dílo

Udržovací péči vyžaduje každá zahrada, každý park. Tuto činnost je možno přirovnat k práci restaurátorské . Zatímco restaurátor dostane tutéž sochu nebo obraz k restaurování v intervalu až několika let, "restaurovat" zahradu je třeba nepřetržitě – prakticky denně, má-li se zachovat její koncepce. Ten, kdo se o zahradu stará, kdo vykonává všechny ty nezbytné práce (kosení, hrabání, hnojení, tvarování, obnovy výsadeb, zálivku atd.), rozhoduje o vzhledu a stavu zahrady. Je neměnnou vlastností okrasných rostlin (a nejen jich), že vyrůstají nebo se rozrůstají pomalu, v rytmu daném vegetačními periodami jaro – léto – podzim – zima, podmínkami stanoviště a samozřejmě reagují také na lidskou péči (zalévání v suchých údobích roku, dodávání výživy v podobě hnojiv apod.).

Založení a "vychování" zahrady do plně funkční podoby má hodně shodných rysů s narozením a výchovou dítěte v rodině. To se v určitý den v roce narodí, je malé, neumí mluvit, neumí chodit – musí se toho spoustu naučit a zvládnout do své plnoletosti, než se úplně osamostatní. Rodiče, kteří již potomky vychovali, dobře vědí, kolik péče a práce je zapotřebí, než se potomek zdárně postaví na vlastní nohy. Zahrada se sice nenarodí v jediném dni, nicméně v určitý čas ji založíme – vysázíme stromy a keře, založíme a osázíme skalku nebo květinové záhony, vysejeme travní semeno (o stavbách a pěšinách nemluvě) a je jakoby hotovo.

"Když ono je to takové ošklivé"

Založili jsme si zahradu. Všechno se ním zdá takové titěrné – břízka má kmínek tlustý jako lidský prst, pěnišník má výšku 30 cm – kmínek, trojčetné rozvětvení a celkem asi 15 listů, tamten pás strniště u plotu by měl být živým plotem z tavolníku, tyhle vyčnívající ostnaté pahýlky ze záhonu by měly dát vzniknout záhonu růží, tuhleta holá plocha má být trávníkem. Teplo, voda, živiny a skrytá životaschopnost rostlin ale způsobí, že zahrada pozvolna "ožije". Trávník se zazelená, z půdy vylezou listy anebo i květy cibulovin, z různě velkých pahýlků začnou rašit listy a vytvářet se výhony – je radost tohle všechno sledovat. Jenže od této chvíle nastávají i povinnosti.

Co nás čeká a  nemine se "zahradním miminkem"

Trávník je třeba v pravidelných intervalech kosit, rostliny, kterým říkáme plevele, odstraňovat jak ze skalky, tak i z květinových záhonů, nastane-li delší bezdešťové období, je nutno zalévat. Tyto starosti popsal velmi zasvěceně Karel Čapek ve své knížce Zahradníkův rok a je tedy možno toto dílko považovat za "doporučenou četbu" nejen k našemu pojednání, ale i k zahradničení samotnému.

Předzahrádka je ozeleněna nízkými keři, aby do domu šlo co nejvíce světla.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

Pro každé dílo z živého materiálu platí, že zhruba první tři roky jsou rozhodující pro jeho další vývoj. Během této doby se podaří zkonsolidovat trávník na zahradě, keře získají svůj charakteristický vzhled, trvalky se začnou úspěšně rozvíjet, lze již formovat živé ploty a stromky povyrostou alespoň o půl metru. Nejdéle se musí čekat na to, než vyrostou do náležitých rozměrů stromy a bude možno začít mluvit o "dospělé" zahradě.

Několik příkladů, jak rychle rostou stromy

Obyčejný javor mléč (Acer platanoides) má ve svých 10 letech výšku asi 1 m a průměr koruny 50 cm, ve 30 letech výšku 8 m a průměr 6 m. Bříza bílá (Betula verrucosa) dorůstá v 10 letech do výšky 6 m a průměru 8 m, ve 30 letech již výšky 20 m a průměru 14 m. Pomaleji se rozrůstá lípa malolistá (Tilia cordata) – v 10 letech dorůstá do 3 m a průměru 2 m, ve 30 letech může mít výšku až 10 m a průměr 8 m.

Mnohem pomaleji rostou jehličnany. Často vysazovaná borovice černá (Pinus nigra) může mít v 10 letech výšku 2 m a průměr koruny 1,5 m a ve 30 letech výšku 11 m a průměr 9 m. Smrk pichlavý (Picea pungens) vyroste do 10 let do výšky 2 m a průměru do 1 m a ve 30 letech dorůstá do 10–15 m a průměru koruny 4–5 m. Nejpomaleji snad roste tis červený (Taxus baccata), který může mít v 10 letech výšku něco přes 1 m a průměr asi 80 cm a ve 30 letech výšku 4,5 m a průměr 3 m.

Z uvedeného vyplývá, že díla z živých rostlin – parky a zahrady – nemohou být vlastně nikdy hotova, v každé době jsou jen v určité fázi svého vývoje. V tom se zásadně liší od děl malířských, sochařských nebo stavební architektury. Zahrada vyžaduje neustálou přítomnost člověka, neustálé vynakládání práce, energie a ve svém důsledku vlastně finančních prostředků. Jestliže zahradě budeme věnovat ale žádoucí péči, nemusíme mít pochyby o tom, v co se během lez změní.