Klidné místo s pěkným výhledem

K pocitu pohody patří i možnost odpočinout si po celodenním shonu v zahradě, posedět ve stínu stromů, s přáteli v klidném a hezkém prostředí, kde nás nebude obtěžovat ani hluk z ulice, ani tiché, ale zvědavé pohledy okolojdoucích nebo sousedů. Z odpočívadla by se měl nabízet pohled na zajímavé scenérie zahrady nebo do volné krajiny, jestliže takovou možnost máme. V každou denní a roční dobu, s výjimkou zimního období, by měla plocha odpočívadla poskytnou prostředí k odpočinku, studiu a zábavě.

 Kam umístit svou zónu klidu

Nalézt vhodné místo pro odpočívadlo není často jednoduché. Zejména u plošně malých zahrad, kde zpevněnou plochu bude nutné využít i pro jiné účely. V zahradách zakládaných na přelomu století byly zpevněné plochy odpočívadel zpravidla ve vzdálenějších partiích. Dnes převládá trend napojit plochy odpočívadel na obytnou část domu, zpravidla na pokoj. Snadná dostupnost při zajištění určitého soukromí přímo vyzývá k posezení.

Každému, co mu vyhovuje

Přesto je ale výhodné nabídku k odpočinku rozšířit o další plochu, případně plochy. Ne každý vyhledává místa na slunci. ne každý ve stínu, někdo sedí rád venku pod lehkým přístřeškem i za deště, někdo má rád společnost, jiný zase s knihou je raději sám s knihou.

Při vyhledávání místa však sehrávají vedle potřeb svou roli i další okolnosti, jako je orientace ke světovým stranám (asi by nebylo vhodné umístění na severní stranu, kam celý dne nejde sluníčko), okolí se kterým zahrada sousedí, výšková členitost (pohled z výšky zahradu opticky prodlužuje, rozšiřuje), převládající směr proudění větrů.

Při rozhodování o velikostí a tvaru odpočívadla je třeba odhadnout kolik lidí, členů rodiny, přátel můžeme najednou očekávat. Zhruba je třeba počítat na jednu osobu se 3 až 4 m²; odpočívadlo by však nemělo být menší než 10 m². Tvar nemusí být výhradně pravidelný, ale odpočívadla spojená s domem řešíme spíše jako pravidelná, obdélníková, nebo do tvaru písmene L či U. Nadhled z plochy terasy – odpočívadla – perspektivně zahradu prodlužuje a rozšiřuje. Ideální výškový rozdíl mezi odpočívadlem a trávníkem je 20 až 60 cm. K zajištění odtoku vody musí mít odpočívadla alespoň minimální spád 1 % .U výškově členitých pozemků je možné a mnohdy i výtvarně zajímavé řešení v několika výškových úrovních. Vlastní výškový rozdíl zpevněné plochy k trávníku by se měl pohybovat v rozmezí cca 20–30 cm. Větší výškové rozdíly vyžadují včlenění opěrných zídek, schodišť apod. V každém případě je třeba hledat soulad se zahradou. V malých stísněných zahradách spíše vynikne pravidelný tvar obdélníka nebo čtverce s průnikem např. dalších pravidelných tvarů. U zahrad velkých se naopak dá uplatnit nepravidelný, třeba mnohoúhelníkový tvar. Tvůrčím snahám nestojí prakticky nic v cestě. Ovšem přísloví „Méně někdy znamená více“ je platné i v tomto případě.

Správný povrch je jistotou

Místo je vybrané, tvar určený. A jaký bude povrch odpočívadla? Praxe ukazuje, že je výhodné volit povrch pevný, a sice z kamene či dlaždic. Především proto, že dovoluje celoroční užívání. Jsou-li plochy travnaté, dochází při častém užívání k vyšlapání trávníku, na plochách s maltovým povrchem se po čase objevují nerovnosti. Znepříjemňují pohodlné posezení a odpočinek. Nabídka materiálů vhodných pro povrchovou úpravu odpočívadel je velmi široká – přes tradiční betonové dlaždice čtvercového nebo obdélníkového tvaru k atypickým typům dlažeb. Nicméně při výběru by opět měla převažovat střízlivost a jednoduchost. Materiálová a barevná nestejnorodost prvků začleňovaných do zahrady je vždycky ke škodě díla. Speciálně barva dlažby by měla ladit nebo se shodovat s barvou domu. Zajímavý povrch je i ze dřeva, špalků větších rozměrů, zapuštěných do terénu, nebo prken kladených na vzduchový polštář.

 Kvalitní podklad ušetří spoustu práce

Vlastní konstrukce zpevněné plochy se provádí buď do lože z písku nebo do betonu. Oba způsoby mají své výhody a své nevýhody. U pískového podkladu se může stát, že se desky uvolní a nejsou trvale pevné, zatím co desky zakládané do betonu by měly zajistit pevnost plochy. Někdy se však stává, že mrazem se desky také zvednou. Desky na pískovém podkladu ale případně snadněji srovnáme. Mezery mezi jednotlivými deskami děláme co nejmenší.

Do vyhloubeného, cca 15–20 cm hlubokého lože, na 10 cm vysokou, udusanou, drenážní vrstvu štěrku a 5 cm vrstvu písku klademe vybraný lomový kámen nebo dlažba. Při práci s kamenem je důležité, aby tloušťka desek neklesla pod 50 mm. Jednotlivé desky by měly k sobě co nejvíce přiléhat. Plošně menší typy desek vyžadují pevnější položí z písku a cementu. Pro kamenné dlažby se používá pískovec, vápenec, hnědel, břidlice. U opuky za čas dochází vlivem povětrnostních podmínek k drolení, štípání a lámání. Při jakémkoli dláždění nesmíme zapomínat na potřebný spád, který by měl činit minimálně 1 %. Malé plochy se odvodňují do trávníku, větší potom do žlábku napojeného na trativod. Spáry mezi deskami či kameny se vyplňují pískem, kompostem nebo suchou směsí cementu s pískem v poměru 1 : 1.

Rozhodneme-li se pro dlažbu z dlaždic (je ovšem daleko dražší), pohybuje se hloubka lože od 20 do 25 cm.Vrstva podkladového upěchovaného štěrku by měla dosahovat minimálně 75 mm. Má-li být dlažba zhotovena z cihel, pak nelze použít cihly, ze kterých se zdí zdivo, ale ostře pálené cihly, které jsou tvrdší a trvanlivější. I tak je pevnost cihlové dlažby menší než kamenné nebo betonové.

Oživení pevné plochy

Do spár vysypaných kompsotem, zeminou je možné vysázet některé z nízkých, polštářovitě rostoucích trvalek (např. Acaena buchananii, Anthennaria dioica, Thymus serphyllum aj.).

Zcela netradičním materiálem k úpravě ploch odpočívadel, ale i cest, je rozdrcená kůra. Nevýhodou je obtížné umisťování přenosného nábytku. Ovšem v zahradách s lesním charakterem splývají plochy výborně s prostředím a při pevné instalaci pohodlného sedacího nábytku mizí i výše uvedená výhrada. A co je velmi příjemné – chůze po tomto povrchu připomíná chůzi po mechu v lese.