Keramická dlažba a podlahové vytápění (2) - Teplovodní systém

Podlahové kapalinové vytápění využívá několika smyček plastového nebo měděného potrubí, které je po přípravě zalito speciální hmotou přímo do podlahy. Touto hmotou bývá zpravidla cementový potěr s přísadami nebo anhydritový potěr, přičemž tento potěr slouží zároveň jako vyrovnávací stěrka, která po vytvrdnutí slouží jako naprosto rovná podkladová plocha pro pokládku podlahové krytiny. Vzhledem k průměru trubek musíme počítat s vyšší konstrukční výškou podlahy, většinou v rozmezí 3 – 5 cm. S touto variantou vytápění je třeba počítat při rekonstrukci interiéru nebo v novostavbě již v projektu, takže tento fakt musí být zohledněn ve skladbě podkladové roviny.

Důležitou součástí systému jsou plastové trubky, nejčastěji polybutenové, s průměrem 15 – 20 mm. Při nákupu materiálu či při montáži volíme vždy osvědčený a certifikovaný systém, neboť zde hrozí nebezpečí – vlivem tlakového namáhání dochází u plastů k uhýbání tvaru, říkáme, že plast teče. Korozi trubek může způsobovat také zvýšený prostup kyslíku trubkami. Na tento jev pamatuje norma DIN 4726, která stanovuje maximální hranici prostupu kyslíku bariérou v hodnotě 0,1 g.m^-3. Rovněž působení některých stavebních hmot na plastový materiál může vést k narušení celistvosti potrubí, proto projekt, pokládku potrubí a uvedení systému do chodu ponecháme v rukou odborníků. Podcenění jakékoliv drobnosti představuje zvýšené riziko korozních dějů a s tím spojené nebezpečí provozní havárie.

Uložení trubek teplovodního podlahového vytápění na systémové desce.

Foto (C) REHAU

Potrubím prohání čerpadlo v naprosté většině případů vodu, ale v situacích, kdy by mohlo dojít vlivem nízkých teplot k zamrznutí systému, je vhodné volit například glykol nebo jinou kapalinu s nižším bodem tuhnutí. Zmiňované řešení je pochopitelně finančně náročnější, ale s jistotou zabrání destrukci systému v mrazu. Používá se například v domech, které nejsou temperovány, nejčastěji jsou to delší dobu opuštěné horské usedlosti, rekreační chalupy atd. Za běžných podmínek je riziko zámrazu u standardně provedeného domu minimální.

Podlahové vytápění patří mezi systémy s nízkým teplotním spádem, které jsou vhodné ve spojení s alternativními zdroji energie, jako jsou solární kolektory nebo tepelná čerpadla, v případě klasických tepelných zdrojů jsou nejvhodnější pro kondenzační kotle. Zapojením těchto zdrojů do systému podlahového vytápění lze dosáhnout jejich vysoké energetické účinnosti.

Podkladem pro instalaci potrubí je rovná betonová plocha zbavená nečistot a trhlin. Potrubí nesmí být vedeno přes dělicí a dilatační spáry. Plocha se nesmí vyrovnávat násypem, protože by mohl působit tvorbu dutin, vedoucí k poškození podlahy. V prostorách ohrožovaných vlhkostí, tedy zejména nad sklepy a nepodsklepenými prostorami a v místech kontaktu obvodových stěn s terénem, je nutné provést izolace proti vlhkosti vzlínající zespodu i ze stran. Podmínky a opatření hydroizolací popisuje norma DIN 18195. Izolační materiály stejně jako zalévací nebo stěrkové hmoty se musí snášet s materiálem trubek, musí se snášet s polystyrenem a nesmí obsahovat rozpouštědla. Jako izolace se proto používají izolační pásy s vrstvou bitumenu nebo plasty, v žádném případě se nesmí používat lepenky s obsahem dehtu.

Konstrukční vrstvu tvoří většinou deska tepelné izolace (polyuretan, styrodur). Ta brání úniku tepla směrem dolů, působí též jako izolace proti kročejovému hluku a vlhkosti, zároveň výstupky nebo speciálním tvarováním podložky (systémové desky) slouží jako konstrukční prvek, kdy drží do doby zalití tvar smyček položených a ohnutých trubek. Někdy ji tvoří jen samotný polystyren, jindy polystyren v kombinaci s jinými plasty, někdy kombinace minerální vlny a různých úchytů či deska s polyuretanovou podložkou. Nelze použít takové měkké materiály, které by se při zatížení stlačily. Změna objemu by mohla způsobit popraskání betonové mazaniny.

Pokud je projekt i samotné provedení podlahové skladby v pořádku, zatížením podlah si nemusíme příliš lámat hlavu, konstrukce snese zatížení až 500 kg.m^-2, což je hodnota dostačující pro běžný provoz, ale podlahové vytápění se po drobných úpravách dá využít i v autosalonech, kde lze počítat se zatížením až 7500 kg.m^-2.

Připravené rozvody teplovodního systému instalované na systémové desce a v malém prostoru 

Foto (C) Petr Velfel

Vyrovnávací vrstva, někdy též nazývaná topný potěr, je hmota, kterou se zalévá prostor mezi trubkami. Nejběžněji se používá cementový nebo anhydritový potěr s přísadou plastifikátoru. Plastifikátor zlepšuje tekutost potěru, čímž dochází k lepšímu přilnutí hmoty k ploše trubky. Výsledkem je lepší tepelná vodivost hmoty a větší pevnost potěru.

Podlahová nášlapná vrstva překrývá vyrovnávací vrstvu. Tvoří ji vlastní podlahová krytina. Vzhledem k malému tepelnému odporu jsou pro podlahové vytápění přímo předurčeny keramické dlaždice nebo dlaždice z přírodního kamene. Dobrých, i když s keramikou či přírodním kamenem nesrovnatelných výsledků dosahují i další krytiny, například krytina z PVC nebo dřevěné a laminátové podlahy. Koberce jsou již mnohem méně vhodné, protože lépe tepelně izolují od podkladu, což je spíše v případě teplovodního podlahového vytápění na závadu.